Za prací do země rekreace

V Bulharsku jsem dosud nebyl. O to rozmanitější směs pocitů se mi honila v hlavě, když jsem se dozvěděl, že bych tam mohl strávit nějaký čas pracovně.

Konečně přišla očekávaná noc, kdy jsem se vydal na cestu. V letadle jsem usnul, takže nevím přesně, kolik kilometrů jsme letěli na východ, ale určitě hodně. O tom, že jsem se probudil v Orientu, mě přesvědčil hned průjezd romskou čtvrtí, která je blízko Sofijského letiště. Cesta do města Pleven (cca 80 tisíc obyvatel dle mého odhadu) proběhla hladce, není-li toto vyjádření příliš eufemické při stavu bulharských silnic a já se mohl brzy zapojit do práce na kardiologickém oddělení. Se znalostí prvních šesti lekcí z učebnice Bulharštiny pro samouky jsem ihned vyčerpal svoji slovní zásobu na větách typu "Dobro utro" a "Kak ste?", takže konverzace s bulharskými kolegy rychle sklouzla do angličtiny.

Seznámil jsem se s pěkným, moderně vybaveným kardiologickým pracovištěm, sestávajícím z asi 30 lůžek na standardním oddělení, 6 monitorovaných lůžek na koronární jednotce, cathlabu a ambulantního traktu se zázemím neinvazivní kardiologické diagnostiky. Tato specializovaná kardiologická nemocnice patří jako jedna z bází ke zdejší univerzitní nemocnici. Probíhá zde péče o pacienty se všemi formami ischemické choroby srdeční, s onemocněním chlopní, s některými arytmiemi, se srdečním selháním. Jen implantace kardiostimulátoru jsou prováděny na jiném pracovišti v rámci univerzitní nemocnice. Ke kardiochirurgickým výkonům jsou pacienti odesíláni do Sofie nebo do Varny.

Musel jsem si zvyknout na mnohé odlišnosti od našeho zdravotnictví. Zvykl jsem si, že zde není integrovaný záchranný systém, jak jej známe v českých podmínkách - když má někdo akutní infarkt myokardu a je indikován k přímé angioplastice, volá odesílající lékař do naší kardiologické nemocnice, odkud vyráží pro pacienta sanitka s lékařem, mnohdy i 70 km daleko. Dlouhý dojezdový čas je v tomto případě menší problém než to, že akutní infarkt mnohdy není v primární péči rozpoznán, nebo je pacient uložen na spádové interní oddělení, odkud se dostává k "přímé" angioplastice po několika dnech v počínajícím kardiogenním šoku…

Zvykl jsem si na to, že plánovaný denní program v cathlabu je cca 17 pacientů. Pracuje se od 8 hodin ráno do 18 nebo 19 hodin večer, někdy i déle. V sobotu se pracuje také. Vyzkoušel jsem, jaké to je, když člověk "dře jak Bulhar". Na sále se více využívá nesterilizovaný materiál (jen stenty jsou vždy nové).

Zvykl jsem si na komunikaci v cathlabu. Přestal jsem být znepokojen, když sestra opakovaně řekla během výkonu pacientovi "ne mrdaj" (v překladu "nehýbej se"). Ptal jsem se také nenápadně, jestli je normální, že se pacientům tyká a oslovují se většinou křestním jménem. Dostalo se mi odpovědi, že se vyká jen inteligentním lidem. Ještě že jsem v tu chvíli nebyl pacient, asi bych ztratil iluze o svém intelektu. Také je třeba dát si pozor na nonverbální symbol přitakání či odmítnutí pohybem hlavy: když jsem se při direktní angioplastice zeptal pacienta, má-li ještě bolesti a on zatřásl hlavou z prava do leva, byl jsem klidnější. Ale jen do chvíle, než tento pohyb polohlasem okomentovala sestra: "Stále ho to bolí…"

Bulharsko je zemí kuřáků. Kouři téměř všichni. Jen trochu paradoxně vyznívá situace, kdy lékařka z cathlabu si mezi koronarografiemi pravidelně chodí zakouřit, po návratu inhaluje Ventolin a na sále pak vysvětluje pacientovi, že jeho stenózy na koronárních tepnách jsou důsledkem kouření a že by toho měl nechat. Načež se rozkašle (lékařka).

Zvykl jsem si také na to, abych cestou z práce neodklízel větve ležící uprostřed silnice. Většinou nejde o následek silného větru, ale o upozornění: "Pozor, pod touto větví je díra větší, než všechny ostatní". Teď už této výstraze také rozumím.

Dalo by se napsat ještě mnohé, ale neudělám to. Sami si uděláte představu, pokud do této pozoruhodné země pojedete. Poznámka pro muže: pohled na nádherné bulharské ženy jistě stojí za to. Poznámka pro ženy: nevím, jestli lze to samé říct o bulharských mužích, protože po těch jsem se nedíval.

Každopádně jsem po svém návratu přestal kritizovat mnohé věci, o kterých již nyní vím, že zase nejsou tak špatné, aby nemohly být ještě horší. Také jsem si začal vážit mnoha "samozřejmostí", o kterých jsem dřív ani nepřemýšlel.

Závěrem chci napsat to nejdůležitější: Bulhaři jsou velmi zajímaví lidé, kteří se i přes nižší životní úroveň dokážou dobře bavit, drží pohromadě, udržují mezi sebou příjemné vztahy a jsou otevření i pro druhé - cizí lidi, třeba jako jsem byl já. Snad právě proto jsem při odletu domů zcela jasně cítil , že bych si moc přál, abych se sem za těmito lidmi mohl opět vrátit.

MUDr. Martin Gřiva
Centrum pro choroby srdce a cév v Kroměříži